O GALERII PROGRAM DOPROVODNÉ AKCE ARCHIV PRESS KONTAKT AKTUÁLNÍ VÝSTAVA

Daniela Baráčková

Nebezpečné Zábradlíčko

 

31. 3. | 13. 5. 2016

 

 

kurátoři

Petr Kamenický

Markéta Žáčková

 

◊   FOTO VERNISÁŽ

◊   FOTO INSTALACE

Daniela Baráčková (*1981), absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (Ateliér intermediální konfrontace Jiřího Davida a Milana Saláka, 2005–2009) a Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (studijní program Učitelství pro střední školy, obor Výtvarná výchova – Vizuální tvorba, 2000–2005). V roce 2007 prošla stážemi na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér malířství II – škola Vladimíra Skrepla) a na Willem de Kooning Academie – Hogeschool Rotterdam. Žije a pracuje v Praze. Pro její tvorbu je příznačná intermedialita – pracuje s videem, performance, instalací, objektem i malbou, jejichž prostřednictvím tematizuje „velké veřejné otázky“ od tragikomických kauz municipální politiky přes národní identitu až ke globálnímu dění, ale i čistě osobní prožitky nebo vlastní rodinnou situaci. Její všestrannost a organizační talent se projevují také v jejím dalším profesním zaměření – v roce 2009 založila se svým manželem, architektem Jakubem Filipem Novákem, ateliér No Architects. Samostatně vystavuje od roku 2007, v roce 2013 se stala finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého (projekt Smrt, česká malost a současné muzejnictví, Národní galerie v Praze). Zatím poslední autorčina sólová výstava proběhla v Galerii Entrance v Praze (Zlý duch začal kouřit přes zeď, 2015).

Z dosavadních přehlídek ve Strom Art Gallery představuje výstava Daniely Baráčkové výrazně homogenní a uzavřený autorský projekt, který vlastně nevyžaduje a ani neumožňuje další kurátorské zásahy. Autorka zde totiž – podobně jako v případě některých svých předešlých výstav – vytváří konfiguraci sdělení a odkazů, které účinkují právě a jenom ve vzájemné provázanosti, kterou sama vymýšlí i režíruje. Instalace je v tomto smyslu autonomním konceptuálním projektem a zůstává pouze na poučenosti nebo vnímavosti diváka, jaká „souhvězdí“ z tohoto celku dokáže vyčíst.

Autorka se v rámci výstavy Nebezpečné zábradlíčko nevyjadřuje – jak je pro ni jinak typické – k „velkým společenským tématům“ jako je municipální politika, institucionální kritika galerijní praxe, dopady globalizace, kvalita veřejného prostoru nebo urbánní myšlení, ale soustředí se spíše k „osobnímu světu“. Tentokrát však bez vyhraněné naléhavosti charakteristické pro její předchozí práce, především pak pro videa s aranžovanými performancemi, v nichž často vystupují její rodinní příslušníci.

Kontradiktorickým souslovím nebezpečné zábradlíčko označuje tradiční galerijní fundus, který má – s důrazem na výsadní hodnotu a nedotknutelnost – chránit vystavené exponáty před nežádoucím kontaktem s diváky. Jedná se o vertikální kovové prvky stojanů s lany, které známe z muzejních nebo zámeckých instalací a které divákům přikazují nevstupovat. Zde jsou však skloněny pod různými úhly a opatřeny luxusními provazy výrazných barev. Daniela Baráčková je prostřednictvím této deformace i materiálového řešení vyjímá z jejich původní funkce a převádí je do nadřazeného režimu, v němž se samy stávají dílem-exponátem. Tímto vykročením ze standardního muzejního nastavení se dotýká tématu percepce umění, s nímž pracovala například v projektech 400 g polohrubé mouky,… (s Petrou Herotovou, 2008) nebo Smrt, česká malost a současné muzejnictví (2013).

Rovněž v jejích nových malbách, v nichž „portrétuje“ dětské divadélko nebo dům pro panenky vyrobený z kartonu, najdeme ozvuky tématu muzeálnosti. Vzpomeňme atraktivní expozice „užitého umění“ a aktuální trendy-výstavy historických oděvů či hraček. Nebo obecněji: uměleckoprůmyslové muzeum v současném kabátku. Východiskem jejích obrazů jsou modely a instalace, které autorka staví společně se svými dětmi a které pak převádí do standardních výtvarných žánrů s „profesionálním výrazem“. Možná efemérnost těchto objektů je pak fixována v ploše překvapivě realisticky pojatého obrazu (s modelem nebo maketou pracovala i v dalších projektech, třebaže v jiném kontextu – například na výstavách Chtěla jsem namalovat, jak se 40 Židů modlí před odletem, 2007, nebo Na ulici 74, 2010). Její malby lze vztáhnout také k tradici malířství a jeho prezentaci, neboť evokují pohledy do fiktivních interiérů malířských ateliérů a galerií sběratelů. V kolážovitých kresbách autorka kombinuje různé přístupy: používá útržky kreseb objektů předmětného světa, které se ocitají ve specifických konstelacích s kresbami vypůjčenými od dětí. Jejich lapidárnost kontrastuje s profesionální kresbou autorky a vnáší do obrazu moment nečekanosti i nepatřičnosti (figurální motivy v podobě postav rytířů a princezen, fragmenty hradů).

V instalaci Plumlov pracuje s architekturou – která je mimochodem autorčinou další profesní doménou – a v přeneseném smyslu i s veřejným prostorem. Daniela Baráčková zde operuje s bizarní stavbou diletujícího architekta a autora traktátu Dílo o architektuře, knížete Karla Eusebia z Liechtensteina (1611–1684), který si sám vytvořil návrh vlastní venkovské rezidence. Ideální představu zámku podloženou vědomostmi o architektuře a stavitelském umění však vtělil do podivuhodného výsledku nepřípadného měřítka, který zároveň reprezentuje myšlenku velkorysého, avšak nikdy nedokončeného projektu. Plumlov metaforicky zastupuje i „nebezpečné zábradlíčko“ ve vztahu stavebníka a jeho syna, jemuž kníže svěřil dokončení stavby. Výhrady vůči synově pragmatičnosti a nedodržování otcových dogmatických požadavků vedly k tomu, že Jan Adam otcův projekt odmítl dokončit a z plánovaného čtyřkřídlého zámku zůstalo pouhé torzo. Příběh stavby tak zůstává vepsán do její výsledné formy. Daniela Baráčková tuto zvláštní ikonu, která do krajiny jakoby „spadla z vesmíru“ a dodnes působí přinejmenším kuriózně, kombinuje s podhradím reprezentovaným průmyslově vyráběným kobercem s motivem městečka v podivuhodné perspektivě, jehož vzor je typický pro každý dětský koutek v shopping mallu. Autorka tak v druhém plánu komentuje dějiny umění a architektury, ale subverzivně při tom poukazuje i na přímočarost vlastního přístupu.

Na výstavě je zastoupeno také video, v němž tematizuje „znesvěcení posvátné schránky“ – kouzelnické krabice, kterou si vyrobil její otec, jehož koníčkem bylo kouzlení a s kterou si jako malá hrávala. Mimo kontext, čas a specifické situace, kdy s ní operovala autorka jako dítě, nebo když ji po otcově smrti opatrovala jako vzácnou relikvii, se schránka v rukou jiného dítěte v jiné době stává úplně běžným předmětem. Dítě se nemusí bát, protože nezná a ani nemusí znát žádnou historii: vzácnou skříňku si s krystalickou samozřejmostí přisvojí tím, že ji polepí levnými nálepkami s oblíbeným motivem kostřiček a lebek a tím ji současně bez zbytečných otázek přetáhne do vlastního světa.

Daniela Baráčková se v přítomné instalaci záměrně vyvaruje komentářů „velkých politických témat“, ale soustředí se na přesuny ideových a výrazových režimů mezi osobním a veřejným, intuitivním a poučeným, náhodným a promyšleným. Svět dítěte nezatíženého uměleckým ani jiným akademickým vzděláním se ve spojení s kulturní a ideologickou poučeností autorky proměňuje v autentickou kombinaci osobního sdělení a obecné zkušenosti.

SEDM OTÁZEK PRO DANIELU BARÁČKOVOU

 

1. Operuješ s různými médii – od videa a performance přes instalaci až k objektu a malbě. Můžeš definovat, které z nich je ti nejbližší? Současně by mě zajímalo, jak pracuješ s textem.

Samozřejmě statisticky hodnoceno by to bylo video a malba, ale divákovi je většinou zprostředkovávám v nějaké instalaci, v prostoru, kde pracuji s jejich percepcí, s tím jak budou vnímány v kontextu konkrétní výstavy. Médium samé pro mě má asi menší význam, než se na první pohled může zdát. Asi proto je střídám, jak testuji mosty k těm, kdo se s mou prací setkají. Text a cizí jazyky obecně považuji za svou přirozenou nevýhodu dyslektika vůči většinové společnosti. Jsem pomalejší než ostatní a současně mě vždy obsah více zasahuje, víc ho prožívám. S textem prostě zápasím i si hraji, mám před ním respekt, ale zároveň se cítím nezatíženě. Občas také pracuji s interpretací mluvených slov, která někde náhodně zaslechnu, a přijdou mi v danou situaci přesná.

 

2. Na přítomné výstavě představuješ samé nové projekty. Z čeho jsi při jejich tvorbě vycházela?

Je to archiv z mé hlavy za nějaké poslední období, není to nijak hluboce propojené. Je to více formální, nemám ambici mluvit o nějakém jediném společném obsahu, i když asi existuje. Zatím jsem v tom ale nejistá, práce mám připravené v ateliéru, ale instalace je přede mnou. Teprve po ní to bude hotové. Chtěla jsem vytvořit něco méně tíživého, než jak skrze média zažíváme současnou politickou a společenskou situaci v Evropě. Nechci se ničemu vyhýbat, ale potřebuji teď asi větší odstup. Navíc je přede mnou natáčení série nových videí, která budou současnost zrcadlit značně.

 

3. Vystudovala jsi dvě školy – Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Jaký to pro tebe mělo význam?

Umprumka byla intenzivní a chvíli se zdála překrýt vše, co bylo před ní, ale tak to není, je to jedna životní cesta. Vzdělání osvobozuje a současně je to majetek. To, že bylo de facto zadarmo, vnímám jako dar, kterého si vážím. Na Umprumce jsem byla první student/ka, která si spojila poslední dva ročníky – včetně diplomu – dohromady, současně jsem do toho čekala Karlu, procházela komplikovaným těhotenstvím a starala se o mrtvicí paralyzovaného otce. Přijde mi proto absurdní, když mám třeba oponovat diplomku, kterou si člověk odložil, což znamená, že dělal dva roky to, na co je na jiných vysokých školách půl roku. Dvouletý projekt musí být poznat, na to je život moc vzácný. Za obojí vzdělání jsem jednoduše vděčná, hlavně za pedagogy, spolužáky, situace, které na mě měly vliv.

 

4. Před třemi lety ses stala finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Jak se tato situace promítla do tvého dalšího působení?

To fakt nevím, skoro bych řekla, že nijak přímo. Vystavila jsem projekt, který jsem připravovala i tak. Beru to jako kontinuální cestu a vývoj.

 

5. Vedle umění se věnuješ také architektuře. Jak k tomu došlo? Mohla bys popsat „ideální zakázku“, tedy takovou, kterou bys chtěla dostat a na které by se ti dobře pracovalo?

Jakub, můj manžel, je architekt, jsme rádi spolu, jsme šikovní, jde nám to a živí nás to. Tak k tomu došlo. Ideální není žádná zakázka, vždycky spíš klient. Navrhujeme pro individuální stavebníky, ne pro korporace. Ideální jsou otevření lidé, kteří se nebojí. Sami si nás většinou najdou. A pak mě jako typickou Baráčkovou baví věci realizovat a organizovat lidi.

 

6. Jaký je tvůj vztah ke kolaborativním projektům? Co dělá Petra Herotová, s níž jste donedávna hodně spolupracovaly? Máš v současnosti podobnou „spřízněnou duši“?

Jsem dost otevřená, každá spolupráce je inspirativní. Peťa vede v Týně nad Vltavou galerii, teď nic společně nechystáme. Ale zrovna připravuji výstavu pro Karlin Studios s Terezou Severovou, spřízněných duší mám asi hodně. Jestli to tedy znamená někoho empatického, kdo nemá problém s egem a podprahovou potřebu se mnou místo spolupráce soutěžit, pak je takových lidí v mém životě dostatek. Včetně mého muže.

 

7. Na závěr si nemůžu odpustit otázku týkající se spolupráce s tvou dcerou Karličkou. Jaký je její podíl na výstavě Nebezpečné zábradlíčko? Nebo obecněji: co pro tvou tvorbu znamená „dětský svět“?

Samozřejmě, že se může zdát, že jako pracující matka dvou dětí vycházím z dětského světa, který čerpám z obou z nich. Jako každé klišé to má nějaký reálný základ, ale není to celé. Inspirace dětským vnímáním světa tu pro mě byla vždycky. Je mi osobně blízká určitá dětská naivita i moment, kdy ještě člověk odlišuje dobro od zla, namísto bezbřehého relativismu dospělých. Děti jsem ale okolo sebe měla i dřív, než jsem se stala matkou, vedla jsem třeba dětský oddíl nebo pomáhala rozjet soukromou výtvarnou školku. Moje inspirace bývají řízené, kdy třeba Karlu poprosím o pomoc, aby mi nakreslila něco konkrétního, a zajímá mne její interpretace, kterou si půjčím. Nebo jsou ty podněty náhodné, jako když mě třeba zaujmou naivní kresby na pohlednicích, které si s Jakubem objednáváme jako podporu jednoho stacionáře pro postižené. Ráda se s Karlou o svých obrazech bavím, má postřehy, které by nikoho nenapadly, není zatím zatížena žádným uměním, je to tady a teď. Většinou se jí líbí obrazy, které nepovažuji za nejlepší a má k tomu své důvody a komentáře, které mi připadají nečekané a přesné. Pokud se ptáš na to, zda ji třeba nechávám zasahovat přímo do plátna, tak zatím nenechávám. Nevidím důvod. Že by to někomu přišlo roztomilé, nestačí. Moje práce není zas až tak náhodná. Jakkoliv intuitivní, je to moje intuice.

 

 

 

 

 

 

Markéta Žáčková a Daniela Baráčková

 

 

© 2015 Strom Art Gallery