(…) mám pocit, že som k tomu prišiel aj trochu vedome, lebo viem, že také čosi sa v 21. storočí skrátka nerobí – maľujem kvety, akty a zátišia, to je predsa úplne mimo.

Laco Teren

Do výstavního programu Strom Art Gallery jsme se rozhodli pravidelně zařazovat i zahraniční umělce, přičemž se nejprve chceme zaměřit na země, které nás bezprostředně obklopují. Logicky se jako první nabízí slovenská výtvarná scéna, s níž nás spojuje společná minulost a v současnosti také spontánně i programově rozvíjené společensko-kulturní vazby. Jako prvního reprezentanta této dramaturgické linie jsme oslovili malíře Laca Terena, jenž patří mezi výrazné představitele generace, která vstoupila na uměleckou scénu v 80. letech 20. století a která do našeho prostoru uvedla postmoderní přístupy. (Z jejích dalších představitelů jmenujme například Ivana Csudaie, Stanislava Bubána, Simonu Bubánovou nebo Jozefa Šramku.) Naše rozhodnutí uspořádat výstavu právě Lacovi Terenovi souvisí se skutečností, že se tento malíř v Čechách představil naposledy před dvěma lety v Praze, avšak v Brně mu dosud samostatná přehlídka uspořádána nebyla. Důležitou okolností našeho zájmu je i jeho osobité tematické i formální pojetí média malby, v němž je navíc obsažen i specifický sebereflexivní rozměr. A konečně dodejme, že Laco Teren je bravurní malíř. Způsob, jakým ovládá techniku malby, je jednoduše fascinující.

Z autorovy rozsáhlé malířské tvorby jsme pro přítomnou výstavu vybrali soubor zátiší, která patří mezi jeho „stálice“, přestože se věnuje i dalším klasickým žánrům jako je krajinomalba, figura a portrét. Je ovšem třeba zdůraznit, že pravidla těchto žánrů vždy záměrně překračuje (chtělo by se říct i „překrucuje“) nebo parafrázuje. Jeho obrazy se tak vyznačují jistou potměšilostí, což platí i pro vystavené práce. V několika variacích se v nich objevuje ustálený rejstřík motivů – tykve, cukety a další zemědělské plodiny v kombinaci se zvířecími nebo lidskými lebkami. Lapidární konfigurace těchto „archetypálních objektů“ jsou někdy doplněny dalšími subverzivně včleňovanými prvky, jako jsou vrásčité lidské hlavy s tvářemi zkřivenými do úporných grimas. Tyto nečekané konstelace narušují vizuální stereotypy i divácké předpoklady a jasně naznačují, že „není vanitas jako vanitas“. Malíř se námětově vrací k legendám o vzniku malířství a tematizuje také uměleckou tvorbu jako takovou, jindy buduje podivuhodné univerzum zabydlené podmanivě krásnými dívkami, květinami a stromy, ale i technicistními fiktivními portréty vytvořenými ve virtuálním počítačovém modu. Pro Terena i jeho další generační souputníky je mimochodem typická záliba ve využívání nových médií jako principů generování klasické malby.

Sugestivním doplňkem k Terenovým malbám je jeho vlastní komentář, protože se jedná o velmi podmanivého a vášnivého vypravěče, který s nebývalou otevřeností, vtipem a sebeironií dokáže barvitě líčit svůj „malířský životopis“: vlastní tvůrčí záměry, vývojové peripetie a nečekané podněty. Tuto sebereferenční rovinu jsme se rozhodli zprostředkovat prostřednictvím autorova výkladu na vernisáži, jenž bude současně nahráván a po celou dobu trvání výstavy by měl být v expozici přítomen v audiosmyčce.

Stranou jeho zájmu však nezůstává ani objektová tvorba využívající klasické sochařské techniky a materiály – bronz, sklo, dřevo či laminát. Setkáváme se zde se stejnými motivy, jaké autor uplatňuje ve své malířské tvorbě. Do bronzu odlité dýně a cukety tak vystupují ze svého dvojrozměrného prostředí v podobě jakýchsi zvláštních fetišů či kvazi liturgických předmětů. Kombinace kovu a skla jim dodává na exkluzivitě, takže působí jako monumentální relikvie blíže neurčeného kultu.

Umělcův depozitář je živou encyklopedií malířství euroamerického prostoru přelomu dvacátého a jedenadvacátého století. Vzhledem ke klasice námětů, permanentně však narušované pronikavým nadhledem, je Laco Teren nadčasový. Jeho „zátiší s lebkami, ovocem (nebo spíše zeleninou) a vadnoucími květinami“ – ať už v podobě závěsného obrazu nebo trojrozměrného objektu – tak nikdy nemohou působit hrozivě. Naopak: vybízejí k otázkám po prostorových vztazích a myšlenkových vazbách mezi předměty, ale současně obsahují i lehký, ale neodbytný existenciální podtext. Homo bulla est. Ale tolik nás to zase trápit nemusí!

Markéta Žáčková