Tomáš Hlavenka (*1977), absolvent Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (Ateliér environmentu Vladimíra Merty a Mariana Pally, 1998–2004), kde od roku 2008 působí jako asistent v Ateliéru malířství 1 vedeného Tomášem Lahodou (2007–2012) a Vasilem Artamonovem (2012–dosud). Žije a pracuje v Brně a na Českomoravské vysočině. Hlavním inspiračním zdrojem jeho tvorby je příroda, k jejímuž zkoumání přistupuje z pozice sochaře, malíře, environmentálního umělce, kurátora, vášnivého amatérského přírodovědce a úspěšného závodníka ve sportovní chůzi. Tomáš Hlavenka tematizuje stav současné civilizace a v mikroměřítku též zvláštnosti české reality jakými jsou kutilství, myslivost, chataření, zahrádkaření a další podobné libůstky. Samostatně vystavuje od roku 2004, zatím poslední autorova sólová výstava proběhla v Památníku Leoše Janáčka při Moravském zemském muzeu v Brně (Do lesa a dom…, 2017).

Slovo Chateliér nevzniklo speciálně jako název této výstavy. Kurátoři si je vypůjčili přímo od autora – Tomáš Hlavenka tak totiž označuje svůj ateliér, který si zřídil v nevelké chatce situované v utajené zahrádkářské kolonii v brněnských Kohoutovicích. Toto označení má dokonce umístěné na jejím štítu ve formě turistické tabulky poskytující i údaj o nadmořské výšce. Hlavenka je environmentalistou v pravém slova smyslu. Umístění a podoba jeho ateliéru jsou pro autorův umělecký naturel příznačné. Fenomén chatových a zahrádkářských kolonií, skrytých míst v městské struktuře, kde má příroda překvapivě stále ještě navrch, je ve vzácném souladu s jeho tvůrčím přístupem. Mísí se v něm fascinace volnou i městskou přírodou, která je nevyčerpatelným zdrojem jeho sochařských a malířských realizací a instalací, s okouzlením „lidovou tvořivostí“, s níž operuje nadmíru vtipně, někdy trochu potměšile, ale nikdy jízlivě. Často se jedná o jakási simulakra, kdy autor přírodní předlohu ztvárňuje za pomoci „neadekvátních“ materiálů a technologií – umělých protikladů přírodnin, s nimiž pracuje především. Polyuretanová pěna, PVC fólie nebo vyjetý olej tak figurují jako opozitum vůči „přírodním ready-mades“, jež dále dotváří prostřednictvím sochařských či malířských postupů. Tyto „portréty přírody“ charakterizuje napětí mezi tím, co je výtvorem jí samotné, a nečekaným technologickým řešením, které vnáší do domněle jednoznačného výsledku subverzivní podtext.

Tvorba Tomáše Hlavenky se může jevit jako apolitická. Nacházíme v ní však spontánní, ale zároveň soustavný typ ekologického myšlení bez okázalého programu, který lze jednoduše vyjádřit jako nezávislost na „ušlechtilých“ výtvarných materiálech – možnost „brát kdekoli“, relativní nezávislost na společnosti a nezávislost vůči standardním produkčním a distribučním praktikám uměleckého provozu. V tomto ekologickém aspektu je přítomna úcta a obdiv k přírodě a stvoření. Důležitý je rovněž autorův vědomostní background, který nabývá až encyklopedického rozsahu. Důkladná znalost taxonomie hub, rostlin a přírody obecně mu vytváří bezpečná a pevně daná východiska. Tomáš Hlavenka své sdělení nehledá, protože to už existuje v přírodě jako takové. Jeho hlavním úkolem je převést vlastní zaujetí jejím světem do uměleckého jazyka. Dokáže najít a zpřítomňovat jevy, kterých si laik neumí povšimnout: jedním z příkladů mohou být sféroblasty – spící očka, tedy novotvary, které si vytvářejí poraněné nebo ohrožené stromy v reakci na stresovou situaci jako „rezervu pro případ apokalypsy“ (Stres, 2013). Naznačené principy nevyužívá nahodile: je v nejlepším slova smyslu přírodovědec amatér a tvůrce autonomních děl v jedné osobě, který operuje s DIY estetikou, ovšem za uplatnění sochařské i malířské bravurnosti.

Hlavenkův přístup zahrnuje také jakýsi „novodobý folklorismus“ reprezentovaný už zmíněným chatařením, chalupařením, zahrádkařením, kutilstvím, turistikou či trampingem, tedy poněkud bizarními rysy české společnosti, které zůstávají zdánlivě nedotčené současnou spotřební a korporátní kulturou. Poeticky ironickým uchopením těchto jevů autor tematizuje lokální identitu, což se projevuje například v aluzích na bruselský styl (Kádárova kostka, 2018), který se v šedesátých letech minulého století mohutně rozšířil z „vysokých pater umění, architektury a designu“ takříkajíc do každé chalupy.

Přítomná výstava do jisté míry přenáší environment, v němž umělec žije a tvoří, do prostoru galerie. Doplňme, že Tomáš Hlavenka neodděluje soukromou a profesní realitu, pracuje v Chateliéru, který je jeho tvůrčím polem i „víkendovým domkem“, z něhož navíc nenásilně expanduje i do okolní krajiny, do které občas vstupuje drobnými, nenápadnými, subtilními zásahy. Existují umělci, kteří své artefakty odmítají mít ve vlastní domácnosti a nechtějí se jimi obklopovat mimo prostor ateliéru, který vnímají výhradně jako pracoviště. Hlavenkův postoj je opačný: autor nedělá rozdíly mezi „doma“ a „v práci“, zabydluje se a pojednává svět, aby si vytvořil jeho idylickou i baladickou verzi, jejichž společným jmenovatelem je humor a nadsázka. Vytváří specifický „svět podle Hlavenky“ – novodobý kabinet kuriozit a „životního slohu“. Další rovinu, kterou rozšiřuje přístupy k přírodě, k univerzu, ale i k současnému – začasté poněkud rutinnímu – českému figurálnímu sochařství, zastupuje ústřední instalace přítomné výstavy, která je groteskní postapokalyptickou vizí, jejímiž hlavními aktéry jsou sériově vyráběné modely havranů prodávané jako „odpuzovače nezvaného ptactva“‎.

Jak tedy funguje přenos Chateliéru do „bílé krychle“? Má smysl vyjmout jej z jeho přirozeného prostředí? Určitě ano: transfer do galerijního prostoru totiž posiluje vědomí „organické modernity“, jejímž zvídavým a neúnavným mluvčím je Tomáš Hlavenka, a za jejíž existenci bychom měli být vděčni.

Markéta Žáčková